Není úplně snadné napsat o sobě pár vět, které člověka opravdu vystihnou. 

Každý z nás je mnohem větší než to, co o sobě dokáže říct. 

Miluji lidi a komunikaci s nimi, humor, obyčejnou lidskou blízkost a chvíle, kdy se nemusí nic předstírat. Zároveň ale potřebuji svůj prostor, ticho a čas, kdy mohu být jen sám se sebou. A právě někde mezi těmito dvěma světy se pohybuji celý život.

🌿

Navenek mohu působit otevřeně, společensky a docela bezstarostně.

 Uvnitř jsem ale mnohem klidnější, vážnější a hloubavější, než se může na první pohled zdát. Zajímají mě věci, které nejsou hned vidět. Co člověka skutečně pohání? Co si nese z dětství? Co si předáváme v rodinách z generace na generaci? Co s námi dělají vztahy, ztráty, strach, radost, láska, bolest i všechno to, o čem jsme se kdysi naučili raději nemluvit?

Možná i proto mě celý život přitahovali lidé a situace, ve kterých bylo potřeba vidět trochu hlouběji pod povrch.

🌿

Strávil jsem mnoho let v prostředí kriminálního podsvětí, kde jsem poznával lidskou sílu i slabost, odvahu, strach, konflikt, nebezpečí, odpovědnost i bezmoc. Později jsem poznal zase jiný - korporátní svět.  Svět výkonu, výsledků, odpovědnosti za druhé a prostředí, ve kterém se člověk dobrovolně či nedobrovolně začne přizpůsobovat tomu, co se od něj očekává.

Obojí mě naučilo především to, že člověk není jen tím, co dělá. Za tím, co vidíme navenek, je vždy něco dalšího.

🌿

Dlouho jsem měl rád věci, kterým jsem rozuměl, které měly řád a které se daly nějak uchopit. Uměl jsem zabrat, vydržet, převzít odpovědnost a postarat se o věci i o lidi kolem sebe.

Jenže jak dlouho může být člověk silný způsobem, který už mu neslouží?

Může vydržet příliš mnoho, být na oko příliš dlouho "v pohodě". 

Může se naučit zvládat věci tak dobře, že si ani nevšimne, že už dávno nežije úplně podle sebe.

A někdy trvá opravdu dloooooouuuuuuhoooooo, než si toho všimne.

🌿

U mě se vše začalo měnit překvapivě pomalinku a nenápadně, když mi do života vstoupila kraniosakrální terapie. Nejdřív jsem od ní nečekal žádný velký příběh. Poznal jsem ji jako klient, aniž bych na ni poprvé šel cíleně. Dostal jsem ji jako intuitivní překvapení od terapeutky. Později jsem na ni chodil už vědomě, a většinou jsem jen odpočíval, někdy spal a často jsem vlastně vůbec nevěděl, co bych měl pozorovat.

Žádné velké zážitky a ohromující okamžiky.

A přesto se postupně začal můj život měnit. 

Nejdřív tak nenápadně, že jsem je ani neuměl spojit s tím, co se dělo na lehátku.

Některé věci se změnily v těle. Některé v životě. Některé ve vztazích. Začal jsem jinak vnímat práci, prostředí, ve kterém žiji, lidi kolem sebe, ale také i sebe samotného.

A jednoho dne mi došlo, že jsem se vlastně změnil docela zásadně. Jen jsem to neviděl bezprostředně v té době, kdy se to dělo. 

Některé změny totiž přijdou tak tiše, že je poznáme až podle toho, že jednoho dne žijeme jinak než dřív.

Kraniosakrální terapie mě proto nezaujala tím, že by nabízela nějaký zázrak. Zaujala mě tím, že člověku může vytvořit podmínky, ve kterých se něco může začít dít. .... Ale umí i ty zázraky! 

A postupně jsem pochopil ještě něco důležitějšího:

Kranio za člověka nic neudělá.

Nezmění jeho život místo něj. 

Nerozhodne za něj. Neřekne mu, kam má jít.

Skutečné změny nakonec udělá každý z nás sám.

Tohle jsem poznal velmi dobře sám na sobě. 

A zažívám to stále dál.

A právě proto dnes dokážu rozumět i člověku, který po první návštěvě řekne...:

"Já vlastně nevím, jestli se něco stalo. Možná ani ne."

Možná to jen ještě neví.

Proto bych také nikomu nedoporučoval hodnotit kranio podle prvního setkání.

Někdy se něco výrazného stane hned. Jindy člověk potřebuje čas, aby vůbec poznal, co se v něm změnilo.

A někdy potřebuje několik setkání, než si začne všímat něčeho, co bylo celou dobu těsně pod povrchem.

Dříve jsem sám potřeboval mnohem více času, než jsem vůbec pochopil, co se se mnou děje. 

Dnes se věci často mohou rozběhnout rychleji. Přesto bych první setkání bral spíš jako začátek poznávání, než jako zkoušku, po které se má okamžitě rozhodnout, jestli to "funguje".

🌿

Dejte tomu trochu času. A potom se rozhodněte sami.

Ne proto, že vám někdo řekne, kolikrát máte přijít. Ale proto, abyste měli vůbec možnost poznat, co se ve vás skutečně děje.

Hodně a rád, si s lidmi povídám. 

Někdy před terapií, někdy po ní, někdy při samotné práci na lehátku. 

Mluvíme o tom, co se v jejich životě děje, o vztazích, hranicích, sebeúctě, strachu, vlastní hodnotě, o tom,

proč někdy dáváme druhým mnohem víc, než je pro nás zdravé, a proč si někdy nedovolíme přijmout ani to dobré.

🌿

Mluvím s nimi také o laskavosti. Ale laskavost podle mě neznamená nechat si všechno líbit. 

Je možné hledat dobro i v člověku, který nám ubližuje, a přitom mu nedovolit, aby překračoval naše hranice.

Je možné mít soucit a zároveň říct ne.

Je možné někoho milovat a přesto odejít.

Je možné být laskavý a současně si chránit vlastní důstojnost, energii i život.

Možná právě hledání této rovnováhy patří k věcem, které jsou mi v životě nejbližší.

Někdy potřebujeme zklidnit. Jindy trochu probudit.

🌿

🌿

Kde je příliš euforie, může být užitečné přidat trochu opatrnosti. Kde je příliš mnoho smutku, pomůže přinést lehkost. Kde je člověk příliš jemný k ostatním a příliš tvrdý k sobě, může potřebovat úplně jinou podporu. Mám schopnost ke každému přistupovat jinak a být s ním takovým způsobem, aby se sám mohl najít. Ne podle předem připraveného návodu, ale podle toho, co v danou chvíli vnímám.

🌿

Čím déle se této práci věnuji, tím méně potřebuji člověku něco dokazovat.

Nejsem tu od toho, abych ho přesvědčil, že musí něco změnit.

Nejsem tu ani od toho, abych věděl lépe než on, co potřebuje.

Mohu nabídnout zkušenost, pozornost, klid, dotek, naslouchání a prostor. Mohu být chvíli vedle něj, když prochází něčím, v čem se sám zatím nevyzná.

A někdy mohu být i tím, kdo si všimne něčeho, čeho si člověk sám ještě všimnout nedokáže. Ne proto, že bych ho znal lépe než on sám. Spíš proto, že když člověk nemusí nic dokazovat, začne slyšet i to, co dřív překrýval hlukem vlastního života.

Někdy člověk během své změny dojde ke dveřím. Tam kde žije je něco, co už zná. Možná to není hezké, možná v tom není šťastný, ale ví, jak se v tom žije.

Je tam jeho starý svět. Takový ten "smrádek, ale teplíčko".

A za těmi dveřmi je nový prostor. Lákavý, ale neznámý.

A právě tehdy se může stát zvláštní věc: 

ve starém světě už člověk žít nechce, ale ještě ho úplně neopustil. Nový svět už zahlédl, ale ještě do něj nedokáže vstoupit.

Stojí "MEZI SVĚTY". ..... A to může být pořádně nepříjemné.

🌿

V takové chvíli podle mě není potřeba člověka tlačit. Někdy potřebuje jen někoho, kdo chvíli vydrží stát vedle něj. A jindy zase trochu postrčit. Protože některé dveře můžeme otevřít sami. Některé ale potřebujeme nejdřív vůbec uvidět.

Jednou mi někdo řekl, že mám schopnost trochu podobnou rozdmýchání posledních žhavých uhlíků.

Starý způsob života už je vlastně spálený, ale ještě pořád v něm něco doutná. Člověk se ho drží, i když ví, že už ho nechce žít.

A někdy stačí trochu vzduchu.

Ne proto, aby někdo jiný vytvořil nový život za něj.

Ale aby to staré mohlo opravdu dohořet. A z popela se mohl postupně objevit někdo nový.

Ten obraz se mi líbí. Ne jako nějaké velké poslání.

Spíš jako připomínka, že není možné člověka opravovat.

Potřebuje jen podmínky, ve kterých může znovu vzplanout to, co v něm ještě žije.

Možná právě proto je mi blízká myšlenka, že nikdy nejsme hotovi. Ani já nejsem.

Stále se učím. Stále něco objevuji. Stále měním názory, postoje, vztahy i způsob, jakým žiji.

Někdy dobrovolně. Jindy až tehdy, když už starý způsob prostě přestane fungovat.

A někdy to hodně bolí.

Protože opustit svět, který člověku už dávno nestačí, ještě neznamená, že nový svět je okamžitě připravený.

Někdy člověk stojí mezi dveřmi. Ale právě tam se toho může odehrávat nejvíc.

Proto také nevnímám terapii jako něco, co musí mít pevně stanovený začátek a konec.

Někdo přijde několikrát a zjistí, že právě tolik potřeboval.

Někdo chodí několik měsíců, potom si dá pauzu a nechá nový způsob života usadit.

A někdo se po čase vrátí, protože objeví další otázku, další vrstvu nebo prostě další chuť poznávat sám sebe.

Vy sami rozhodujete, kdy už žijete způsobem, který vám v tuto chvíli stačí.

Jen je dobré vědět, že život mezitím pokračuje.

Znovu přijdou vztahy, ztráty, radosti, stres, rozhodování, změny, nové zkušenosti. Znovu si něco naložíme na záda, něco spolkneme, něco neřekneme, něco přejdeme.

🌿

🌿

Kraniálka je doslova životní hygienou.

Stejně jako si čistíme zuby, spíme, odpočíváme nebo se staráme o tělo, potřebujeme někdy uklidit i uvnitř sebe.

Pro někoho je tím kranio. Pro jiného meditace, modlitba, víra, pohyb, příroda, nebo něco úplně jiného.

Důležité není, jakou cestu si člověk vybere. Důležité je, aby na sebe nezapomněl.

A právě to je možná to, co mě u této práci drží.

Nejsem hotový já. A nečekám, že budou hotoví lidé, kteří ke mně přicházejí.

Nechci z nich vytvářet nějakou lepší verzi člověka podle své představy.

Zajímá mě spíš, kým se mohou stát, když dostanou dost prostoru být opravdu sami sebou.

Citlivějšími. Klidnějšími. Odvážnějšími. Pravdivějšími. Laskavějšími.

K sobě i k ostatním.

🌿

Možná budou lépe rozumět vlastnímu tělu.

Možná si dovolí něco cítit.

Možná změní vztah.

Možná změní práci.

Možná přestanou pořád něco dokazovat.

A možná se nic z toho nestane.

Protože jejich cesta není má.

Já jen mohu jít chvíli vedle nich.

A ještě něco je pro mě důležité. Vím, že to, co dělám, má mít pevný základ.

🌿

Proto jsem profesionálním členem České kraniosakrální asociace a základ mé práce je postaven na odborném výcviku, etických pravidlech, průběžném vzdělávání a supervizi. Odborné informace o kraniosakrální terapii a práci asociace najdete na stránkách České kraniosakrální asociace. www.kranio.eu

Současně ale považuji za důležité učit se nejen z knih, kurzů a odborných seminářů.

Sám stále chodím na kranio. Nechci být člověkem, který říká druhým, aby se zastavili, naslouchali svému tělu a nechali věci plynout, zatímco sám žije úplně jinak.

Učím se ze života. Ze vztahů. Z chyb. Z radosti. Z bolesti. Z toho, co se povedlo, i z toho, co se nepovedlo vůbec. Stále hledám, zkouším, vracím se a někdy definitivně pouštím věci, o kterých jsem si myslel, že je potřebuji.

A možná právě díky tomu dnes vím, že život není cesta k nějakému konečnému stavu.

Je to neustálé učení se, jak být o něco víc člověkem. Citlivějším. Svobodnějším. Pravdivějším. 

Laskavějším. K sobě i k ostatním.

 NEJSEM VLASTNÍKEM TOHO, CO MEZI NÁMI VZNIKNE. 

A NEMOHU VÁM UKÁZAT VAŠI CESTU. 

ALE MOHU JÍT CHVÍLI VEDLE VÁS, NEŽ JI UVIDÍTE SAMI.

Váš František

🌿 Naleznete mne také v katalogu České kraniosakrální asociace

Terapeuté uvedení na stránkách naší asociace WWW.KRANIO.EU jsou profesionálové, kteří prošli minimálně základním ročním výcvikem kraniosakrální terapie, který je v souladu s Českou kraniosakrální asociací.

Terapeut profesionál vykonává kraniosakrální terapii jako svou profesi, v oboru se dále vzdělává a podstupuje profesní supervize, řídí se Stanovami asociace, Standardy praxe a Etickým kodexem České kraniosakrální asociace a zavázal se výše uvedené dokumenty při svém působení kraniosakrálního terapeuta respektovat a dodržovat.